„Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval. Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili.”
(Dr. Ignác Horníček, Kniha o rodopisu)
Slova Dr. Ignáce Horníčka mluví více než výstižně. Pohlédněme společně pod pomyslnou pokličku dějin naší společnosti. Před několika staletími, ba i desetiletími, si členové i těch nejchudších rodin předávali informace a tajemství o svých předcích, řemesla se dědila z otce na syna, smrt měla pro všechny stejný význam jako narození nebo svatba.
Dnešní doba takovému trendu příliš nepřeje. Mnohá stavení chátrají, lidé vyhazují fotografie nebo předměty, které byly předávány z generace na generaci, a mnohdy se v rodinách nenajde nikdo, kdo by pečoval i o místa posledního odpočinku předků.
I přes tuto skutečnost existuje valná většina těch, které jejich původ zajímá, kterým se při vyprávění nejstaršího člena rodiny tají dech, kteří opatrují cennosti po pradědečkovi a jednou je předají potomkům…
Genealogie, jinak řečeno rodopis, je pomocnou vědou historickou, která nám pomáhá pohlédnout do historie rodů a umožňuje nám se pomyslně vrátit do doby, ve které naši předci žili.
Matriky narozených, zemřelých nebo oddaných nám mnoho prozradí. Sčítací archy nám mohou říci, v jakém obydlí naše prababičky nebo pradědečkové bydleli, pamětní knihy jednotlivých obcí nám napoví, v jakém společenském prostředí se pohybovali.
Vznikající rodokmen nebo vývod tak není jen opisem záznamů z rodných listů nebo matrik. Je potřeba dané provázat i s jinými informacemi, které nakonec vytvoří ucelený obraz o historii každého rodu.
Při bádání však může dojít i k té skutečnosti, že nebude možné dohledat všechny předky. Nezřídka se stalo, že lidé odcházeli za živobytím do ciziny a ztratili se neznámo kde. Ale právě v tom je kouzlo hledání stop našich předků. Nikdy dopředu nemůžeme vědět, co nám bádání přinese…
